THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes to bude trochu osobní. A dost možná to ani nebude recenze. Mám pocit, že mě tato kapela znásilnila a jsem přesvědčen o tom, že znásilněným nejsem jen já. Vyzývám všechny, kterým osud metalu není lhostejný – braňme se! Podejme žalobu! Nebo se rovnou pomstěme! Toto je pokus o vraždu našeho vztahu k tvrdé hudbě!
Musím se přiznat, že nejmladší metalcoreový dorost, který pro mě dodal žánru post-hardcore značně pejorativní podtón, sleduji mírně řečeno pohoršeně. Dost možná je to pohled stárnoucího člověka, který již nerozumí tomu, „co teď frčí“. Z mého pohledu nové trendy, které reprezentují kapely jako MEMPHIS MAY FIRE nebo I SEE STARS, naprosto zabíjejí odkaz, který post-hardcoreu vdechli jeho otcové z AT THE DRIVE IN nebo FUGAZI.
Mnohem dál za hranici v kategorii tvrdá hudba zašli pozéři z Atlanty, kteří si říkají ATTILA. Většinou podobné věci přejdu, protože mě prostě nezajímají, ale to, co dělají ATTILA, mě z nějakého důvodu neustále provokuje. Možná to je přesně účel, o který se tato omladina pokouší, a v případě, že se jedná o provokativní recenzi, to je skvěle dotažený podnikatelský záměr, protože jejich hudba a hlavně pak videoklipy mě vždy spolehlivě naserou (prosím naše korektory, aby nezmírňovali toto slovo). ATTILA mi leží v žaludku už téměř dva roky a recenzi na ně mám rozepsanou téměř stejnou dobu. Vždy si ale říkám, vždyť mi to vlastně nestojí za to psát o hudbě, která mě štve. Nicméně v tomto případě dělám výjimku. Potřebuji si ulevit a sdílet frustraci z jejich hudby.
ATTILA je posledním hřebíčkem do rakve deathcoreové vlny. Pokud ATTACK ATTACK! nasměrovali spoustu nových metalcoreových kapel svým příkladem na absolutní dno, tak ATTILA jsou přesně kilometr pod touto laťkou, jen o pár metrů dál v extrémnějších vodách. Jejich materiál je intenzivně zapáchající haldou nu-metalu a deathcore s absencí jakékoli hudební estetiky. Proti tomu prostě i noví EMMURE zní jako celkem vkusná intelektuální hudba do artovních kaváren. Hudební složku samozřejmě provází řádně malopérácké texty, které jsou kombinací pubescentní arogance, hlouposti a prázdného pozérství. Zvuk je sice plochý, ostatně jako u většiny těchto kapel, ale jinak bez chybičky. A to byl asi jediný záblesk pozitivity v tomto „hejtu“.
Číselně nehodnotím z toho důvodu, že mi Dalas nechce povolit záporné hodnoty.
Přál bych hošíkům, aby se rozpadli, pokud to není záminka pro pořádání gay party. Jediné plus vidím v budoucnosti, kdy si najdou své stálé partnery a nebudou se srát do něčeho, čemu nerozumí.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.